Karibik 2011 : 23.1.2011 – 13.2.2011       nááádherně sepsal Komín :

kpt. Jindřich Antropius

posádka : Hauz, Dan, jesenický Pavel, Komín a jeho Jana, Dušan Sýkora

loď : Belle Ile -   Harmony 42

charter : Dream Yacht Le Marin, Martinique

Plavba :

Le Marin – Grande Anse (Martinique)  – Portsmouth (Dominika) – Les Saintes – Portsmouth – Saint Pierre (Martinique) – Le Marin – Rodney Bay (St. Lucia) – Wallilabou Bay (St. Vincent) – Charlestown Bay (Canuan-Grenadiny) – Tobago Bays - Saltwhistle Bay - Chatham Bay (Union) - Cumberland Bay (St. Vincent) – Rodney Bay (St. Lucia) – Le Marin (Martinique)

Neděle 23.1.2011

15.30 přistáváme na letišti ve Fort de France. Píšu Myšákovi, že jsme tady. Na letišti na nás čeká Lakomec a veze nás do Le Marine na loď. Obsluha tu není, loď je připravená. Ukládáme bágly a proviant a v 8 se scházíme s Lakomcem v pizzerii. Večer ještě dorazil Myšák. Chvilku pokecáme.  Jsme z cesty unavení a tak kolem jedenácté odcházíme na loď.

Pondělí 24.1.

Jsme natěšení na plavbu a tak netrpělivě očekáváme 9. hodinu, kdy začíná v Dream Yacht pracovní doba.  Jindra s Vaškem a Pavlem zařizuje formality, ostatní dokupujeme v marketu potřebné zásoby. Pak si ještě dáme jedno dobře vychlazené pivečko a může začít přebírání. Večer jsme zjistili pár závad, které požadujeme odstranit – chybí vesty, nesvítí poziční světla. Předávající pracovník nás překvapil reakcí – v noci se přece normálně nepluje. Ale závadu odstranili. Horší to bylo s čerpadlem odpadní vody v zadní koupelně. Je potřeba ho vyměnit, tzn. koupit nové a obchod otevírá až v půl druhé. Čekáme, bloumáme po maríně. Na molu jsme potkali Kokšu (Karl Hauschke) – lezce s plno prvovýstupama na pískách v Čechách – s jeho ženou Líbou. Cestují na lodi po světě už od roku 1972. Moc milí lidičkové.

Kolem třetí odpoledne vyplouváme z Le Marine, trochu klikatá plavební dráha a pozor! – opačná orientace laterárních bojí, než jsme zvyklí z Evropy! Původně jsme měli v úmyslu doplout až na sever Martiniku do Saint-Pierre. Je to ale dost daleko, do západu slunce to nestihneme, po západu se tu rychle stmívá a protože neznáme dobře kotviště, končí naše dnešní cesta v zátoce Grande Anse před Fort-de-France.

15 NM

Úterý 25.1.

Brzy z rána vyplouváme a pokračujeme dál na sever. Náš dnešní cíl je Portsmouth – přístav na severu Dominiky. Před polednem míjíme Saint-Pierre, ale protože tu zrovna dost fouká a prší, rozhodli jsme se nekotvit a dokud je celkem klidná hladina, poobědvali jsme při plavbě a pokračujeme dál . Sotva jsme se vynořili ze stínu ostrova, opřel se nám do plachet pasát, teplý a stálý východní až severovýchodní  vítr od Atlantiku - v poryvech dosahoval asi 7 Bf.  – doprovázený dlouhými atlantskými vlnami. Konečně zase pořádný jachting. Po 4 hodinách plavby mezi ostrovy se dostáváme u Scotovy hlavy do závětří Dominiky. Skotova hlava je pěkné skalisko na jižní straně Dominky, kde se nachází ne moc rozsáhlá přírodní rezervace, která zasahuje z pevniny i do moře a v pěkné písečné zátoce je tudíž zákaz kotvení. Když říkám do závětří, myslím to doslovně. Tak startujeme motor a mažeme do Portsmoutu. Do zátoky s velkým kotvištěm připlouváme asi půl hodiny před setměním. Před zátoku nás připlul uvítat na své loďce Alexis, místní průvodce po Indian river, jehož služby později využijeme. V zátoce jsme od obchodníka s ovocem, který k nám připlul na lodičce, koupili banány, grepy a „hrušky“ (od Martina jsme se dozvěděli, že se jedná o mučenku), odvezl nám odpadky, a to vše za cenu 3 euro. Tu jsem usmlouval z původních deseti a jak jsem později zjistili, i to bylo dost drahé. Jak mi řekl ten rastaman, byl to dobrý obchod, oba jsme v tu chvíli byli spokojení.

72 NM

Středa  26.1.

Ráno v půl osmé na nás čekal u Big Papas baru Martin Štikar s tatínkem, sestrou Janou a její dcerou Madlenkou a s partičkou moraváků, kteří se plaví na Dominu, aby nás vypůjčeným autobusem provezl a provedl krásami ostrova. Po Martiniku pro mě byla Dominka malinko šokující. Náš výlet začal v černošském slumu přímo u baru. Je až neskutečné, v jakých podmínkách můžou lidi žít a přitom být stále rozesmátí, vysmátí a šťastní. A kupodivu někteří i velmi čistě a pěkně oblečení. Malým autobusem jsme se kodrcali klikatými silničkami  napříč ostrovem na jeho severovýchodní, návětrnou stranu. První zastávka byla v malebné rybářské vesničce. Co na ní Martin vidí malebného jsem pochopil až později, kdy jsem trochu blíž poznal jeho náturu i samotný ostrov. V tomto okamžiku to pro mě bylo pár polorozpadlých chatrčí s jednou krčmou v špinavé zátoce s betonovým molem. Z vesničky pokračujeme dál na jih po pobřeží k pěkné písečné pláži na jejímž konci se do moře vlévá malá říčka. Bylo příjemné po dvou dnech dát koupel ve sladké vodě. Nikdo neodolal. Po koupeli a krátké procházce v černém sopečném písku pokračujeme za stálého Martinova výkladu v cestě přes oblast, kterou vlastní, spravují a kde žijí původní Karibové, dál na jih směrem k Viktoriiným vodopádům. Krátké zastávky u indiánů jsme využili k nákupu suvenýrů a svačiny, kterou nám upekl místní pekař. Jednalo se o placky ze strouhaného kořene Manioku - místní rostliny, něco jako brambor. Ale když to dobře propekl na nějakém zbytku prasklého kotle, pod kterým topil vlhkým, čoudícím dřevem, měla ta placka docela dobrou nasládlou chuť. Martin tomu říkal chleba, ale abych si to dával denně k snídani, musel bych si asi nějaký čas zvykat. Někdy po poledni jsme dorazili k místu, odkud se vydáváme k vodopádům. Autobus necháváme na začátku prašné cesty. Na jejím konci stojí malá krčma rastafariánů, kde Martin objednává pozdní oběd, který si dáme po návratu od vodopádů. Dál pokračujeme řekou, kterou místy musíme brodit v po pás hlubokém proudu. Naštěstí jsme všichni brody zvládli a naše jemná japonská technika na záznam zážitků nepřišla k úhoně. Vodopády za tu strastiplnou cestu stály. Mohutný proud vody padá z výšky do jezírka, ve kterém jsme se vykoupali. Přestože jsme byli mokří z cesty řečištěm, koupel jsme nevynechali. Po cestě zpátky řečištěm jsme si za odměnu mohli u rastafariánů dát teplé pivo Kubuli a dobrý zeleninový mišmaš. Slabší povahy si ho nastavili vysočinou. Po pozdním obědě nasedáme do autobusu a vydáváme se zpět napříč ostrovem z jeho téměř nejjižnější části na sever do Potrsmouthu k našim lodím. Někteří kluci z Domina mají ještě sílu se zúčastnit večerní regeparty v Big Papas baru. Ostatní jsme sebou unaveně plácli na lůžko a usínaly v očekávání dalších krás, které nám připraví Dominika na zítřejším výletě.

Čtvrtek 27.1.

Ráno jsme se opět v půl osmé sešli s Martinem u baru. Stateční, kteří po včerejším výletě našli sílu na párty, už nenašli sílu na další cestování. Protože párty končila kolem šesté hodiny ranní, místo odjezdu ulehli k zaslouženému spánku. My méně silní a stateční jsme se vydali na cestu k Boiling Lake, kde jsme měli prokázat daleko větší sílu a statečnost, než na noční regeparty. Přes hlavní město a neznačené uzoučké objížďky za ním jsme se dostali až kamsi do centra ostrova, odkud naše cesta pokračovala pěšky do kopce, z kopce, do kopce, z kopce, do kopce, …. -  ani nevím kolikrát se to opakovalo – deštným pralesem k údolí, kde na nás začal ostrov chrlit sirné výpary. Země pod nohama syčela, voda z pramenů bublala, v potůčcích by se daly vařit vejce. A to vše bylo podbarvené intenzivním pachem pukavců. Za údolím nás čekal brod potůčkem s teplou vodou a poslední do kopce. Nahoře se nám otevřel pohled z plošiny dolů na jezero, zastřené mlhou a párou. Pokud však vítr páru trochu rozehnal, bylo zřetelně vidět místo uprostřed jezera, kde se voda vařila, jakoby si tam nějaký obr chystal polívku. Místo to bylo dost nehostinné a tak jsme se po krátké pauze na občerstvení vydali na zpáteční cestu. Sem nám to trvalo dvě a třičtvrtě hodiny a protože jsme toho měli už tady plný kecky, je pravděpodobné, že zpátky to nebude o nic rychlejší. Martin to odhadl dobře, když si s námi dal sraz u autobusu za 6 hodin. Zpáteční cestu jsme si trochu zpestřili koupelí v tůňkách teplého potoka. Sirná koupel měla tak 40 stupňů a po jejím absolvování se nikomu nechtělo pokračovat v pochodu. Obzvlášť, když jsme všichni věděli, jaké nástrahy v podobě rozbahněné cesty a velkých převýšení nás čekají. Kousek od parkoviště, na kterém nás očekával autobus, končil tůní bystrý potok, který do skal vybrousil hlubokou průrvu. Průrvou se dá plavat až k malému vodopádu, tak jsem se tam s Janou vydal. Pěkně jsme si zaplavali a plaváním se zrelaxovali. Jen Jana trošku zariskovala a pod vodopádem se málem utopila. Cestu zpátky k lodím nám Martin ještě zpříjemnil zastávkou v krčmě v rybářské vesnici na pivo a rumpunche.  Vesnice není nijak veliká, ale jednou ročně se tu koná velká párty, na kterou se sjede půl ostrova. Do Portsmouth jsme dorazili opět totálně vyčerpaní.

Pátek 28.1.

Nikomu se nechce vstávat, všichni si léčíme unavené nohy s namoženými svaly .  Na jedenáctou jsme objednali Alexise, aby nás vzal svou lodičkou na výlet na Indian river. O ceně 20 USD na osobu vůbec nehodlal smlouvat, tak jsme ji akceptovali a vyrazili. Indian river je řeka, podél které žili původní obyvatelé. Řeka jim dávala vše potřebné k životu, pitnou vodu, velké kraby, vodní ptáky, leguány – jak říká Alexis, všechno je tu chicken. Včetně pěkných holek. Řeka je přírodní rezervace, tak bez motoru pomalu proplouváme jejími meandry a Alexis nás upozorňuje na zajímavosti okolo nás. Kolibříci, krabi, leguáni, krásné stromy, rostliny vypadající jako cukrová třtina, z jejichž listů si domorodci staví obydlí. Pořád je na co koukat. Když už je řeka tak úzká a prorostlá kořeny stromů, že dál nejde plout, objeví se na břehu zastřešená krčma a v ní připravuje mladá černoška  dobrý rumpunch. O kousek dál sedící rastaman nám  vyrobí náramky a náhrdelníky z plodů místních rostlin a Alexisův brácha nám na chvilku propůjčí své krásné  černé děti na pěkné foto. Ze všeho tu čiší klídek a pohoda. Abychom byli schopní nastoupit bez úrazu do lodi, končíme druhým rumpunchem a pomalu se vracíme do civilizace. Alexis nám ještě staví na molu u polorozpadlé lodi, kterou před pár roky vyhodil na břeh hurikán, abychom si na břehu nakoupili a pak nás vrací zpět na naši Bele Ille. Dneska už nikam nejdeme. Jdeme brzy spát, zítra chceme za svítání vyrazit.

Sobota 29.1.

S rozbřeskem vstáváme, krátce snídáme a vyrážíme. U mola v zátoce, kde je vchod do muzea v pevnosti, doplňujeme za 15 EC nádrže vodou a pak s větrem z pravoboku přeplouváme z Dominiiky na ostrovy Les Saintes. Návrat zpět do EU, ostrovy patří Francii.  Nejvíc jsem to pocítil, když jsem si na lodi nechal eura a zmrzlinář chtěl místo EC USD. Kotvíme  v zátoce pod pevností, na kterou jsme se všichni krom Jindry po poledni vydali. Rozpálená cesta do kopce byla korunována neúspěchem – pevnost je otevřená jen dopoledne. Tak zítra znovu. Po cestě zpět do městečka opět narážíme – hospoda má siestu a nic nám nedají. Ani pivo. Vracíme se tedy na loď a překotvujeme blíž k centru, ze kterého je slyšet bubny a veselou hudbu nějaké slavnosti. Večer se vydáváme na prohlídku. Všude je čilý ruch, plno lidí, plné bary, hlasitá muzika, dobré pití, veselá zábava. Po prohlídce se zastavíme v největším a nejhlučnějším baru, kde jsme si dali nejlepší míchané pití maitai a po něm vynikající pinacoladu. Příjemně unavení se vracíme na loď, kde nám Dan uspořádal rockotéku. Dnešní den se povedl a je příjemné tu v pohodě při příjemné muzice usínat. Začínám chápat místní mentalitu, začínám rozumět tomu, proč se tu všem líbí. Jak říkal včera Alexis, lidé v Karibiku vypadají pořád mladí a  umírají hodně staří protože „ no stress“.

23NM

Neděle 30.1.

S Janou a Pavlem vyrážím na pevnost. Komu se nechtělo, šel nakupovat. Prohlídka pevnosti a uvnitř umístěného muzea stála za tu námahu. Krásné výhledy do okolí, pěkně upravená zahrada, v pevnosti zajímavé exponáty z historie ostrovů, ukázky ryb v životní velikosti, kostra velryby, modely lodí z doby obsazování ostrovů a válek o ně, obrazy místních umělců. Bylo se čím kochat a čas rychle utíká. V poledne se vracíme na loď a přeplouváme k protějšímu malému ostrůvku, kde je dobré kotviště a oblast na šnorchlování. Zkouším kameru, ale po pár záběrech pod vodou přestává fungovat. Ani po vysušení a dobití baterie se to nezlepšilo. Mám obavy, že její služby jsou u konce. Po malém obědě vyrážíme na cestu na jih. Večer už za tmy připlouváme do Portsmouth jen na přespání, brzy ráno budeme pokračovat.

23NM

Pondělí 31.1.

Jindra mě budí v půl páté, Pavel už vaří čaj a bez snídaně ještě za tmy vyplouváme. Plujeme na závětrné straně Dominiky a tak jako při cestě na sever i teď je to opravdu bez větru, takže stále na motor. Moc nám to nevadí, je potřeba dobít baterie. S východem slunce snižujeme otáčky a jen pomalinku se suneme kupředu. Pokoušíme se třpytkovat, snídáme, koupeme se na laně ( Jana to zkoušela i bez lana).  Pomalu míjíme  hlavní  město a blížíme se k jižnímu cípu Dominiky. Začíná foukat, vytahujeme plachty a ve srovnání s cestou před týdnem celkem v poklidu přeplouváme na Martinik. U ostrůvku La Perla opět zkoušíme štěstí a třpytkujeme. Opět bez úspěchu. Krátce po třetí hodině kotvíme v Saint-Pierre kousíček od mola, takže ani nesundaváme motor a na molo se přemísťujeme jen na vesla. Projdeme si městečko. V roce 1902 ho sopka Montangne Pelée zalila lávou a zahubila 30000 obyvatel. Všechny kromě jednoho, který výbuch sopky prochrápal ve vězeňské cele. I takový je život. Na některých místech ještě zůstaly zbytky původní zástavby. Bohužel už je dost pozdě a tak nám muzeum zavřeli před nosem. Po dvou točených v baru na nábřeží jsme našli příjemnou restauraci s dobrým menu a tak jsme se dohodli, že tu povečeříme. Otevírají až před osmou a tak jsme si zatím nakoupili, Dan s Jindrou, Pavlem a Janou dopravili zásoby na loď a já s Vaškem a Dušanem zůstal na břehu. Večeře byla z těch velmi dobrých za rozumnou cenu ( 14 -19 euro menu o 4 chodech). Po dobrém jídle a víně se nám pěkně usíná.

55NM

Úterý 1.2.

Vítězný únor – to se musí zapít. Zvítězili jsme sami nad sebou a dva dny vydrželi bez rumu. Počasí nepřeje výstupu na sopku Montangne Pelée, tak jsme to vzdali a vyrážíme dál na jih. Na oběd kotvíme v líbezné zátoce Petite Anse u malého městečka. Koupačka, opět neúspěšný rybolov a výtečná vajíčka s klobásou, sýrem a  těstovinami od včerejška, a pak už hurá do Le Marine. Pavlovi přišla zpráva, že nás tam čeká balík z Česka. Do mariny vplouváme ještě před setměním asi kolem čtvrt na  šest. Kotvíme na stejném místě, ze kterého jsme vyplouvali. Koupel ve sprchách ocení všichni. I prádlo jsme si vyprali. Cestou do sprch jsme se s Danem stavili u správce přístavu, abychom koupili kód pro wifi. Příjemná mulatka nás nejdřív sprdla, že nemáme trika a pak suše konstatovala, že wifi nepracuje. Tak večer vyrazíme na míchané nápoje do Mongo Bay baru, kde je wifina zadarmo. Je, ale nejdřív ji musí obsluha na naši žádost zprovoznit. Stihli jsme každý dva koktejly a Dan poslat asi 150 mailů a sms, já napsat něco málo na facebook. V 10 nás nekompromisně odstřihli uprostřed rozdělané práce.

34NM

Středa 2.2.

Dan potřebuje ještě něco zařídit do práce tak po snídani prchá na další koktejl do Mango Bay. S Janou jsme došli nakoupit další zásoby, chvíli jsme na molu prohlíželi zakotvené jachty, kluci si domluvili prohlídku sousedního katamaránu. Ještě poslat pohledy. Odnesl jsem je na správu přístavu. Krásná kakaová slečna s dluhýma řasama kolem uhrančivých očí mě s úsměvem stáhla o 4eura za známky. Tady se tak krásně utrácí!!!!  V  10.45 jsme za pomoci hochů od Dream Yacht odrazili od mola. Stavíme se ještě pro naftu. A vida, kdo před nás přirazil s gumákem! Myšák jede pro benzin a plyn. Chvilku jsme pokecali, dohodli se že si napíšeme, až se vrátíme do mariny a s plnou nádrží ( cca 72 litrů jsme dobírali) vyrážíme na jih, na Santa Lucii. Do zátoky Rodney Bay na severu ostrova jsme připluli v 15.30. Kotvíme na severu zátoky pod bývalým vojenským opevněním proti hospodě. Před pátou mě Jana přemluvila, abych sundal gumák, že si uděláme výlet na břeh. Jindra se přidal. Přistáli jsme ještě tak brzo, že nás správkyně parku, který se na šíji poloostrova rozprostírá, poslala do kasy koupit si vstupenku. 13,35 EC (5USD) na osobu. Prošli jsme si pěkně upravený park se spoustou krásných stromů, zbytky kasáren a dalších užitkových budov po anglické kolonizační armádě a před západem slunce se vyškrábali na vrchol kopce na zbytky opevnění. Než jsme se stačili rozmyslet, jestli tu počkáme na to, až se slunko utopí v moři někde u amerických břehů, vysupěla nahoru po dřevěném žebříku naše známá správkyně a taktně nám naznačila, že máme vypadnout, neb zavírají. Ušetřila nás vlastního rozhodování a tak jsme se celkem vděčně vydali do hospody na pivko. ¼ litru za 5 EC chutnalo celkem dobře, hospůdka malebná, samý dřevo a vybavení „co dům dal“. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá, třeba je to záměr. Skoro za tmy se vracíme na loď na výborné a pálivé Danovy bramboráčky s klobásou. Ještě uložit gumák a jdeme na kutě, ráno brzy vyrážíme.

24NM

Čtvrtek 3.2.

V noci bylo nesnesitelné vedro, zároveň pršelo, takže i vlhko. Tak nevím, proč mě Jindra ve 4 vzbudil, když jsme stejně do ¾ na pět posedávali v lodi a popíjeli čajíčky. Alespoň jsem posnídal vločky s jogurtem. Hned jak jsme vypluli, všichni opět usnuli a tak si jen s Jindrou vychutnáváme ranní probouzení ostrova.  Jestli se o nějakém vychutnávání dá mluvit. Obloha zatažená, občas z ní ukápne, na břehu světel jak večer na Jižňáku. Až Jindra poznamenal: „To muselo bejt, když sem ten Kolumbus připlul a všude byl jen prales.“  Na druhou stranu neměl žádné mapy ani GPSky a v takovéhle tmě by tu asi sotva brouzdal jako my. Po rozbřesku vypínám motor, vytahuju genu a na mírný zadoboční vítr obeplouváme pomalu Santa Lucii. Zkouším už bůhví pokolikáté štěstí v lovu ryb. Tady snad žádný nejsou. Nějak si nechci připustit, že to dělám blbě. Než se nasnídal i zbytek posádky, jsme na konci ostrova. Před námi se začíná vařit voda, jsou tu nějaké proudy. Vytahujeme hlavní plachtu a mažeme na Sant Vincent. Po třetí hodině odpoledne připlouváme do zátoky Wallilabou Bay, kde budeme kotvit. V téhle zátoce se natáčeli Piráti z Karibiku a zůstalo tu plno kulis. Před zátokou nás odchytl Sean s motorovým člunem a ukazuje nám, na kterou bojku se máme vyvázat. Z okolních lodí nás upozorňují, že tahle boje není dobrá, tak nás navádí na druhou stranu zátoky na kotvu a vyvazuje nám záď lodi k břehu. Stojíme kousek od mola přímo proti celnici. Hned se k nám ženou další domorodci a nabízejí nám své zboží. Kupujeme si korálky, náramky, náhrdelníky a pár citronů. Sean nám nabízí výlet k Wallilabou Falls. Ten ale odmítáme a raději se jdeme přihlásit. Paní na celnici jsme napsali, že na Vincentu a Grenadinách budeme až do 10.2. a zřejmě proto nás vízum stálo 405 EC.  Se Seanem se domlouváme na zítra ráno na osmou hodinu, sežene nám taxi pojedeme na Triniti Falls. Noc trávíme pod lampou, která ozařuje vchod do celnice a půl zátoky.

62NM

Pátek 4.2.

Sean ráno přivezl nějaké pečivo a přesně v osm pro nás připlul se svou bárkou. Taxik už čekal na břehu. Jedeme na vodopády. Taxikář nás pomalinku prováží vnitrozemím, takže máme čas si v klidu všechno prohlídnout. Pěkné i polorozpadlé domy ve vesnicích, stále veselé a rozesmáté domorodce, děti v uniformách na cestě do školy, další zátoky vhodné na kotvení. Jak říká Jindra, cesta je někdy zajímavější než cíl. Tentokrát to platí dvojnásob, protože Sean nás trošku napálil  a odvezl nás na jiné vodopády. Dark View Falls. Na Triniti Falls je cesta po deštích neschůdná a nikdo tam nesmí. Tak jsme si alespoň prohlídli tyhle menší. Za půlhodinovou prohlídku rezervace platíme  každý 2EC. Taxík nás ještě zavezl na Richmond Beach, cestou jsme potkali Seanova tátu, na pláži partičku rastamanů a Sean nám ukázal, kde jsou plantáže marihuany a kde se do moře vlévá řeka z Triniti Fals. Za řekou seděli policajti, zřejmě hlídají cestu na marjánkové plantáže, tak se raději vracíme k taxíku. Taxikář cestou zpátky opět nikam nespěchá, s každým se zdraví, mám pocit, že zná osobně půlku ostrovanů. Zavezl nás ještě do městečka Barroualie na druhé straně Wallilabou Bay, kde je bankomat a v obchodě doplňujeme zásoby. Taxikář si za svezení řekl nejdřív 500, pak 400 a nakonec jsme to usmlouvali na 250 EC.  Po pěkném výletě si dáváme výborný oběd v přístavní krčmě (45 – 55EC) a pár piveček. Po odpolední kávě vyplouváme kolem čtvrté dolu na jih ostrova a kotvíme u Young Island ve větrné zátoce na bojce za 60EC. Večer ještě dlouho popíjíme rum s colou a opět bezúspěšně zkoušíme rybářské štěstí.

12NM

Sobota 5.2.

Nikam nespěcháme a tak si v klídku dáme snídani, po snídani výlet na ostrůvek s majákem a pak ještě zajíždíme do mariny pro vodu. Obsluha mola nás nutí na muring, už jsme uvázaní k molu, tak skáču do vody a zkouším lano provlíknout okem u bojky. Nejde to a navíc jsem si mušli rozříznul ruku. Ale vodu bereme, doplňujeme pár chybějících zásob a vyrážíme k dalším ostrovům. Při vytahování hlavní plachty opět vyskočil ze závěsu jeden vozík na stěžni. Sotva jsme to s Pavlem dali dohromady, chytil se výtah hlavní plachty za radarový odražeč. Musíme povolit lazyjack, vytáhnout výtah ze záseku a pak se nám ho teprve podaří uvolnit. V docela velkých vlnách jsme těmito operacemi strávili víc než půl hodiny. Ale povedlo se, pokračujeme. Oběd jsme si dali v zátoce Britannia bay na ostrově Mustique. Ostrov pro horních deset tisíc američanů. Prázdné písčité pláže, golfové hřiště hned na pobřeží mezi palmami a na bojkách je naše loď ze všech nejmenší. Ale funguje tu free wifina, čehož se nám podařilo patřičně využít. V 15.15 vyplouváme na Canouan, kam to máme 14 mil, tak abychom tam byli do setmění. Dopluli jsme včas a za světla kotvíme na jižním konci severního kotviště v zátoce Charlestown Bay. K večeři Dan dělá vítečné špagety a všichni jsem po nich polomrtví. Spinkat jdeme dost brzy. Před půlnocí se otočil vítr na jihozápadní a začalo dunět v nárazech odhadem kolem 50ti uzlů. Jindru to vyhnalo z postele, po půlnoci jsem mu nabídl střídání. Odolal a hlídá dál. Kolem půl třetí mě vzbudily rázy kotvy, i když byla na laně. Venku je pěkná divočina. Nějaký čas s Jindrou kontroluju polohu lodě, upevnil jsem člun, který jsme zvedli pro lepší průvan lodí.

26NM

Neděle 6.2.

V noci jsme toho nikdo moc nenaspal. Nejmíň Jindra, byl celou noc v kokpitu. Já jsem spal dole připravený kdykoliv vyběhnout pro případ nejvyšší nouze, jednou pro mě Jindra byl, ale kotva držela dobře. Po snídani a nezbytné ranní koupeli vyplouváme navštívit Tobago Cays, známé malé ostrůvky s výborným šnorchlováním. Ostrý vítr trvá i v poledne, kdy jsme dopluli na západní kotviště. Dáváme si oběd, kafíčko a protože by v těchto větrných podmínkách šnorchlování na reefu nestálo za nic, přeplouváme na severozápad ostrova do zátoky Saltwhistle Bay. Kotvíme na perle Karibiku. No pláž je tu opravdu nádherná,        zlatý písek uhrabuje a čistí černoušek, lemovaná je palmovým hájem a v háji malebná hospůdka. Dáváme si míchané nápoje za nekřesťanský peníz, který za nás platí Pavel. Pozval nás. Po návratu na loď kluci lepí reklamu a natáčejí večerní spotyJ. Pokračování bude ráno.

12NM

Pondělí 7.2.

V noci před druhou hodinou nás všechny vyhnala na palubu rána, jako bychom do něčeho narazili. Vedle nás stojícím norům se v silném větru, který začal foukat, uvolnila kotva. Bůh ví proč měli hozenou druhou kotvu zezadu a lano se jim dostalo pod lodní šroub. Obě kotvy držely  loď bokem k větru a ten je hnal na nás. Odtlačili jsem jejich loď od naší a vítr je odnesl na mělčinu. Nemohli jsme jim nijak pomoct, jsme rádi, že nám naše kotva drží. Jakmile dostali zpod lodě lano druhé kotvy, nastartovali motor a pomalu začali stahovat přední kotvu. Ale z mělčiny už se nemohli dostat. Nakonec se jim to nějak povedlo, snad s pomocí před nimi stojícího motoráku ( asi se k němu vyvázali, nebylo tam moc vidět) , a odpluli zakotvit na druhou stranu zátoky. Ve čtvrt na 4 odcházíme dospat. Ráno opět fičí a tak to na šnorchlování na návětrném reefu nevypadá. Opravujeme rozbyté zadní světlo, které nepřežilo noční srážku. Po snídani startujeme a odplouváme na ostrov Union do zátoky Chatham Bay. Krásně krytá zátoka s písčitou pláží je to co teď hledáme. Po kafíčku připlul prošedivělý černoch a nabízí ryby. Akorát velkou Doradu jsme usmlouvali na 160EC. Vyčistil nám ji a nařezal filety. Masa tak na dvě jídla. Rozhodli jsme se s Janou, že projdeme ostrov pěšky do přístavu v Cliftonu. Ve dvě nás Dan převezl na břeh a vyrážíme. Pěkná procházka přes dva kopce a jednu vesnici. Všichni nás zdraví, všichni se na nás ( nebo nám?) smějou. V Cliftonu potkáváme kluky z lodi. Je třeba rychle nakoupit a vrátit se na loď, která je na kotvě v přístavu, hodně fičí a čekáme další prudkou průtrž mračen. Na loď nás veze černoušek, chce 75 EC, nakonec jsme se dohodli na 55. Ani se nestačil vrátit na břeh a už zas leje. Po dešti se i trochu uklidnil vítr, tak doplňujeme u mola vodu a vracíme se na noc do zátoky Chatham Bay. K večeři Dan připravil rybu a brambory, které jsme odpoledne koupili ( 4EC za 0,5 kg). Pro každého dvojitá porce. To byla bašta!!!

Úterý 8.2.

Noc byla zase trochu divoká. Pořádně fičelo a každou chvíli lilo, takže jsem se s Janou střídal a pořád zavíráme a otvíráme luknu, aby se dalo dýchat. Ráno při plavání se mi daří najít olůvko a nástrahy, které jsem večer při lovení utopil. V deset hodin po snídani a krátkém šnorchlování vyplouváme směr St.Vincent. Celou cestu nám fouká téměř protivítr, ale když jsme se dostali dál od ostrovů, přemluvil jsem Jindru a vytáhli jsme genu. Je to jen tak tak, 40 proti větru. Míjíme ostrov  Beqia a přišel černý mrak, déšť a silný vítr. V nárazech přes 30 uzlů. Gena jde dolu, k hlavní plachtě na 1. ref startujeme motor. Tak to jde až na jih St.Vincenta, kde se uklidnily vlny a pomalu doplouváme do zátoky Cumberland Bay. Jednooký černoušek nám pomáhá vyvázat loď na břeh. Kotvíme přímo proti Black Baron Baru, který vlastní Francouz, kterého jsme před pár dny potkali se skupinou turistů u Dark View Falls. Má vedle nás i loď. Do baru lze volat na VHF 16.  Dan opět vykouzlil dobrou večeři – těstoviny s masem a zeleninovým salátem, my jsme zatím od domorodců nakoupili pár korálků a po večeři jsme připili výbornou piňakoládou, kterou Vašek připravil na oslavu narozenin jeho dcery. Po dvou skleničkách jsme všichni akorát tak zralí zalehnout a nikomu se nechce sundávat člun a prozkoumávat pobřeží.

Středa 9.2.

Konečně jsem se dobře vyspal. Člun nad otevřenou luknou nás chránil před deštěm, který celou noc ovlažoval vzduch, takže jsem se v noci – považte! – probudil chladem a přetáhl si přes sebe prostěradlo.  Ráno od frantíka zjišťuji, že celnice v zátoce Chateaubelair je otevřená celý den. Po snídani v 9 hodin vyplouváme na checkout. V zátoce realizujeme výsadek, na lodi zůstávám s Janou a  Pavlem a diskusechtivým černouškem. Není ani tak chtivý diskuse, jako našich peněz, prý na studia v Texasu. Je tak vlezlý, až to Pavel nevydržel a požádal ho, ať jde domů. Moc neprotestoval a odplul na svém plastovém kajaku. Výsadek se zdařil, po nákupu a odhlášení pobytu vyplouváme v 11 na St.Lucii. Pořád střídavě prší. Přeplavba na motor a hlavní plachtu na druhý ref probíhala rychleji než Jindra čekal a vlhčeji než jsme čekali my ostatní. Částečně proto, že pršelo, částečně proto, že protivítr nám hnal vlny přes palubu. Daleko před Pitony se nás chytil Malkom – místní bubák. Dokonce předběhl i Francise, který se v Soufriere specializuje na Čechy a tak přijel s námi alespoň pokecat. S kotvou na celou délku řetězu téměř kolmo pod lodí a vyvázaní na břeh končíme před sympatickou restaurací, kde nám Malkolm domluvil na osmou hodinu večeři. Taky se domlouváme na ráno na výlet po okolí. Dan objevil wifi, tak ho Malkolm ještě zavezl do vedlejší restaurace pro přístupové heslo. Večeře byla luxusní – dva rumpunche, dýňová polévka, tuňák a zmrzlinový pohár na závěr. Na osobu cca 70 EC. Před spaním ještě dáváme pár panáků rumíka a posíláme maily – wifi funguje i na lodi.

Čtvrtek 10.2.

Malkolm přijel už v půl desáté a chtěl vzít někoho na celnici a policii. Věděl asi proč. Odložili jsme to na desátou, že tam pojedeme všichni najednou a pak jsme hodinu lelkovali před policií, než se Jindrovi a Vaškovi podařilo všechny formality vyřídit. Malkolm nám přidělil průvodce a taxikáře a vyrážíme. Když jsem Paula – našeho guida – prvně viděl, měl jsme dojem, že je hluchý a tak trochu sjetý. Když jsem ho po chvíli poznal líp, zjistil jsem, že je jen nahluchlý a sjetý jsou tu stejně skoro všichni, takže se nijak zvlášť neodlišoval. Ale jako průvodce se osvědčil. Když si ověřil naše znalosti místní angličtiny, mluvil pomalu, jasně, zřetelně, nahlas a všechno podstatné dvakrát až třikrát opakoval. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Např. že Soufriere má 11000 obyvatel, čtyři školky, čtyři základní školy, dvě střední školy s 620 žáky, ostrov má celkem 160000 obyvatel, mango 150 odrůd a spoustu dalších, které už si nepamatuju. Cestou nás ten vtipálek zkouší, jak ho posloucháme a co si pamatujeme. Jak na školním výletě. Navštívili jsme vulkán s kopcem sýry, černým potůčkem a syrnými lázněmi, vodopád s teplou vodou ( ta teplejší měla 40 st.), ale obojí byl slabý odvar toho, co jsme viděli na Dominice. Pak následovala botanická zahrada. Ta byla opravdu zajímavá. Po výletě nás Paul zavedl na oběd do místního bufáče na výbornou rybu nebo kuře s dvěma Pitony ( místní pivo ) za neuvěřitelných 25 EC a než jsme dostali jídlo, téměř po anglicku a bez velkého loučení se vypařil. Po obědě ještě doplňujeme zásoby, dokupujeme dárečky a rumíčky domů a vracíme se do přístavu a s Malkolmem na loď. Opět jsme asi špatně domluvili cenu, protože my žijeme v domění že cena je 100 EC na jednoho a Malkolm chce 800. Nakonec to vzdal a odjel se 700 EC. Wifina je stále aktivní, tak se hlásíme domů SKYPEm nebo mailem. Den utekl jako voda. K večeři nám Dan s Pavlem smaží pálivé bramboráčky.

Pátek 11.2.

Lodě kolem nás odplouvají za dalším poznáváním moří a ostrovů a nám se nikam nechce. Snídáme pomalu a kocháme se krásou karibského ostrova. Nakonec jsme se kolem desáté rozhoupali k akci. Odvazuji loď od břehu a protože pořád fouká, i když se směr větru každou chvíli mění, vyplouváme rovnou na genu. Podél pobřeží do zátoky Rodney Bay, kde jsme se rozhodli přenocovat a utratit zbylé EC, to nemáme daleko a tak nijak nespěcháme. Krátce po poledni kotvíme uprostřed zátoky. Pořád tu pěkně fouká. Než jsme se rozhoupali k výletu na břeh, jsou skoro čtyři. Bez Dana a Jindry, kteří se rozhodli zůstat na lodi, přeplouváme na gumáku do maríny. Do města je to kus pěšky. Prohlížíme si městečko, v příjemném sportbaru s kakaovými barmankami s milým úsměvem si dáváme míchané dobroty a sledujeme, jak se kolem všechno chystá na páteční párty. Tu tady mají každý týden. Cestou zpátky v obchodním centru utrácíme za dárky domů, v supermarketu za další zásoby a za chvíli už se potmě snažíme najít naši loď. To nám dost znesnadňuje prudký déšť, takže když jsme ji nakonec našli, jsme pěkně promočení. Nikomu to moc nevadí, i tak je pořád teplo. Dan nám na uvítanou udělal k večeři dobré rizoto.

Sobota 12.2.

Čeká nás poslední přeplavba zpátky na Martinik. Nikam nespěcháme, v klidu posnídáme a vyplouváme. Ještě v zátoce bez vln vytahujeme hlavní plachtu. Chvíli s motorem a když jsme se dostali ze závětří ostrova, tak jen na plachty nostalgicky sledujeme, jak se nám vzdaluje St.Lucia a blíží se Martinik a s ním i náš odlet. V zátoce St.Anne je mělko, teplá voda, pěkná pláž s hotelovým kompleksem a pod stromy na břehu pěkná místa na piknik. S Janou jsme si zaplavali na břeh nasbírat posledních pár kamínků a ve tři čtvrtě na 5 dal kapitán rozkaz k poslednímu zvednutí kotvy. K pumpě připlouváme 10 minut před zavřením, dobíráme 100litrů nafty a s drobnými obtížemi se vtlačíme na jediné volné místo u mola, kde má základnu Dream Yacht. Vyvazujeme se a končí tím naše třítýdenní dobrodružné putování za Karibskými piráty. Večer ještě u posledního rumpunche pokecal Jindra s Myšákem a kolem půlnoci jdeme na kutě.

Celkem jsme napluli  497 Nm

Neděle 13.2.

Balení při návratu z akce nemám rád. Ale nejde jinak. Při předání lodě zjišťujeme škody a kromě rozbité zadní lampy od Norů odjíždíme s čistým štítem. Ve 14.30 nás naložil taxík s Maxem a dovezl na letiště. Max se s námi loučil: „Příští týden ve stejnou dobu na stejném místě.“  Kdyby to tak šlo!!!